Období severních a jižních dynastií

Období severních a jižních dynastií (420–589) bylo érou zmatku. Nad roztříštěnou Čínou získávali kontrolu různí generálové a každý z nich vládl několik desetiletí. Nikdo z nich nebyl schopen předat moc svému dědici. Nepodařilo se jim tak ustanovit déle trvající dynastii ani sjednotit území Číny. Zároveň to však bylo období, ve kterém se šířil buddhismus a jím inspirované umění.

Po krvavém období Tří království byla Čína roku 265 sjednocena pod vládou Císaře Válečníka z dynastie Západní Jin. Kvůli vnitřní nestabilitě císařského dvora se však dynastie nebyla schopna vypořádat s útoky kočovných kmenů ze severu. Vláda se kvůli nim přemístila do Nanjingu a založila dynastii Východní Jin, jižně od řeky Yangtze. V roce 420 svrhl vojevůdce Liu Yu císaře a založil první státní útvar období jižních dynastií. V následujících 150 letech se moc nad jižními čínskými regiony střídala mezi třemi hlavními rody.

Oblasti ležící severně od řeky Yangtze se mezitím musely potýkat se vzpourou nehanských čínských obyvatel a založením minimálně 16 malých království. Nad severním územím následně převzal kontrolu mongolský kmen Xianbei a založil zde dynastii Severní Wei, která trvala přibližně jedno století. Po jejím pádu se severní Čína opět destabilizovala. Jen mezi lety 534–581 se zde vystřídali čtyři různí vládci.

Ačkoli mnozí vladaři Období severních a jižních dynastií pocházeli z etnických menšin, zpravidla rychle přijali hanskou kulturu. Příkladem takového procesu může být například císař Xiaowen, který vládl v dynastii Severní Wei v letech 467–499. Za jeho panování se hlavní město dynastie přesunulo do Luoyangu, který byl centrem Číny již za vlády několika předchozích dynastií. Cílem jeho politiky bylo podporovat systematické přejímání čínské kultury.

Například vydal edikt, podle kterého museli mít všichni příslušníci xianbeiského etnika hanské příjmení. Sám císař si místo svého původního jména Tuoba zvolil příjmení Yuanin. Svým poddaným dále nařizoval, aby nosili hanské oblečení a mluvili hanskou čínštinou. Stát také podporoval sňatky mezi oběma etniky. I v oblasti zákonů a veřejné správy čerpala dynastie Severní Wei pod vedením císaře Xiaowena inspiraci od svých jižních hanských sousedů.

V Období severních a jižních dynastií také došlo k prudkému rozmachu buddhistického náboženství. Z tohoto období se do dneška zachovala řada významných památek: například oblast Yungang v provincii Shanxi s nádhernými jeskyněmi, v nichž se nachází 51 000 buddhistických soch. Celý komplex vznikl za vlády dynastie Severní Wei a řadí se mezi čtyři největší jeskyně v Číně. Nese v sobě zřetelné stopy zahraničních vlivů – sochy mají kulaté obličeje, vysoké nosy a hluboko posazené oči. V pozdějším období, po asimilačních opatřeních císaře Xiaowena, sochy získávaly typicky hanské rysy i styl oděvu.

Na počátku 6. století přišel do Číny indický mnich Bódhidharma. Byl přijat císařem Liangem Wudim, který byl nadšeným buddhistou. Jejich setkání nicméně nedopadlo příliš úspěšně. Bódhidharma se pak vydal na legendární cestu, při níž přeplul veletok Yangtze na stéble rákosu a nakonec dorazil až k hoře Song, která se nachází poblíž slavného chrámu Shaolin. Devět let zde meditoval v jeskyni, dokud nedosáhl osvícení. Následně založil zen-buddhistickou školu, která postupně ovlivnila celý region a měla vliv i na další učení (například konfucianismus).

Na rozdíl od meditujících mnichů se světští vládci soustředili především na vzájemný boj o moc ve snaze sjednotit „vše pod nebesy“ (tian xia). V roce 581 porazil císař Wen ze Sui císaře Jinga z dynastie Severní Zhou a založil dynastii Sui. Následně se mu podařilo porazit i jižní státy a po téměř 300 letech roztříštěnosti a válčení sjednotit Čínu. O několik desítek let později pak dynastii Sui vystřídala slavná dynastie Tang.