Kulturní revoluce

V posledních několika desetiletích Čína zaznamenala řadu „hnutí“. Na Západě si lidé pod pojmem „společenské hnutí“ mohou představit skupinu lidí, kteří povstávají proti útlaku a bojují za svobodu a spravedlnost. Ale v minulých desetiletích v Číně byla dynamika těchto hnutí právě opačná, protože ji prosazoval stát. Od roku 1949, kdy se čínská komunistická strana chopila moci násilnou revolucí, se „třídní boj“ stal jednou z jejích určujících doktrín. Strana zahájila rozličné kampaně, které měly vyhladit různé skupiny či ideologie, jež strana brala jako hrozbu.

Cílem „Hnutí na potlačení kontrarevolucionářů“ ze začátku 50. let bylo zničit tradiční čínská náboženství buddhismu a taoismu. Protože strana je oficiálně marxisticko-ateistickým režimem, náboženství přímo ohrožovala její vládnutí a strana se hrozila, že nezíská srdce a mysli mas.

„Hnutí proti pravičákům“ z roku 1957 se zaměřilo na intelektuály, protože mohli snadno analyzovat a odhalovat motivy strany. Tato dvě hnutí byla spuštěna pod přímým nařízením strany, vedla ke zmasakrování čínských kulturních elit a umožnila kádrům, aby tradiční čínskou kulturu nahradili kulturou komunistické strany.

Kulturní revoluce (1966–1976) znamenala pro tradiční čínskou kulturu naprostou katastrofu. Během tohoto masivního politického hnutí, nemajícího v dějinách obdoby, byla pětitisíciletá čínská kultura takřka úplně vymýcena. Kampaň nastolila kult osobnosti Mao Zedonga (Mao Ce-tunga) a národ byl nucen přijmout způsoby uvažování a debaty, které prosadil Mao. Památky a starožitnosti z dávných dob, kaligrafie a malby, klasické knihy a písma byly spáleny. Chrámy a sochy byly rozmetány na prach. Miliony životů zahynuly. Čínské tradiční svátky, pravidla chování, způsoby zábavy, a vlastně samotná kultura, už nikdy neměly být stejné.

Toto období dějin podrobně popisuje Šestý komentář z Devíti komentářů ke komunistické straně (publikovaných deníkem Epoch Times).