Mudrc z Pavilonu orchidejí

Předmluva k básním složeným u Pavilonu orchidejí, již ve 4. století sepsal „Mudrc kaligrafie“ Wang Xizhi. Na obrázku je její kopie z dynastie Tang.

Z těch všech, kdo se snaží zanechat svou stopu v historii, jsou spisovatelé zřejmě těmi, jejichž vzkazy k nám promlouvají nejjasněji. Jako tuš na papíře zůstávají jejich myšlenky a sny nesmazány po celá staletí. Z jediného verše můžeme vyčíst myšlenky básníka, který k nám promlouvá svými vlastními slovy.

Ještě více to platí o staré Číně, kde byl akt psaní slov sám o sobě formou umění. Ať už to byl obyčejný student nebo mocný císař, všichni nacházeli zalíbení v malování znaků, známém jako kaligrafie.

Pod jménem čínského „Mudrce kaligrafie“ se však paradoxně zachovalo jen velmi málo původních děl. Wang Xizhi (Wang Si-Č’, 301–361) žil v dynastii Jin (Ťin) a jeho písemných výtvorů si společnost velmi cenila a kopírovala je. Imitace něčího díla tehdy znamenala největší lichotku. Dodnes se zachovaly již téměř výhradně jen reprodukce jeho díla a díky nim můžeme alespoň letmo nahlédnout do rukopisu muže, jenž okouzlil celý národ.

Jeho nejznámějším dílem byla Předmluva k básním složeným u Pavilonu orchidejí, mistrovské dílo o 324 slovech, sepsané k oslavě idylického odpoledne.

Ponecháme-li na chvíli stranou příběh o jejím vzniku, slova Předmluvy sama o sobě vykreslují obraz tak „lehký jako oblak, ale se silou, že i drak se vyleká“, „let nad nebeskou bránu“ jako „číhající tygři“ a jako stráže před „pavilonem fénixů“.

Tímto mistrovským kaligrafickým dílem, jež vzniklo před sedmnácti stoletími, je inspirován i tanec Shen Yun z roku 2016, Básníci z Pavilonu orchidejí.

Básník

Wang pocházel z rodiny slavných spisovatelů. V sedmi letech se začal cvičit v písmu u kaligrafičky Wei Shuo (Wej Šuo). O pět let později jeho učitelka viděla, že Wang ji brzy svým talentem předčí. Byl velmi zapáleným studentem a kvůli psaní často zapomínal i na jídlo. Měl mnoho štětců, kamenů na inkoust, papírů a tušových tyčinek, které měl rozházeny po celé pracovně, po dvorku a kolem domu, aby si mohl snadněji procvičovat své umění. Jeden příběh praví, že Wang si chodil umývat štětce do nedalekého rybníčku. Chodil je tam prý mýt tak často, že se voda změnila v inkoust.

Wang byl známý svou upřímnou povahou a nezáleželo mu na slávě. Přesto se brzy stal velmi známým. Jednoho dne viděl Wang taoistu, který vedl hejno hus. Wang je chtěl koupit a zeptal se na cenu. Taoista odpověděl, že nejsou na prodej, ale že mu je rád vymění za protislužbu – ručně přepsaný úryvek z posvátného taoistického textu Dao De Jing (Tao Te Ťing). Kaligraf na dohodu přistoupil a domů šel o deset hus bohatší.

Čím byl Wang opravdu výjimečný, bylo mistrovství v mnoha kaligrafických stylech: standardním a rovnoměrném pravidelném písmu, volném a plynulém spojitém písmu i v rozmazaném a stylizovaném kurzivním písmu. Mnozí lidé stráví léta tím, aby se perfektně naučili alespoň jeden styl. Ale on zvládl lehce hned tři styly a významně přispěl k rozvoji dalších kaligrafických stylů.

Pět Wangových synů následovalo otcův odkaz ve struktuře, síle i tvaru psaní a každý z nich byl výborným kaligrafem. Největšího uznání se ale dostalo nejmladšímu Wang Xianzhimu (Wang Sien-č’). Během svého života dokonce zastínil i svého otce. Pozdější učenci ale vrátili titul „největšího“ Wangovi staršímu.

Báseň

Třetího dne třetího lunárního měsíce roku 353 pozval Wang Xizhi skupinu přátel a příbuzných do svého Pavilonu orchidejí, aby oslavili svátek jarní očisty. Říkalo se, že v tento den voda a orchideje vyhánějí zlovolné zbytky zimy a místo nich přinášejí štěstí. Pavilon byl obklopen zelenými bambusy a vznešenými horami, a pod ním se klikatil potok. Den byl slunečný, avšak chladivý – svěží vánek se proháněl po okolí a mnozí hosté usedli na břeh u vody.

Sluhové posílali po proudu poháry s vínem, a když se u někoho zastavily, dotyčný host musel na místě složit báseň... anebo vypít tři poháry jako pokutu. 26 z 41 hostů tehdy složilo 37 básní, které inspirovaly Wang Xizhiho k napsání slavné Předmluvy. Historické záznamy uvádějí, že Wang použil štětec z lasiččích vousů a papír z hedvábného kokonu.

Toto dílo se ve Wangově rodině předávalo po dlouhé generace, až se dostalo k poslednímu dědici, mnichovi Zhiyongovi (Č’-jung), který jej svěřil do péče svému učedníkovi Biancaiovi (Pien-cchaj). V té době se už předávalo tři sta let. V Číně se tehdy ujala vlády dynastie Tang (618-907). Rukopis nakonec skončil v rukou císaře Tang Taizonga, který do té doby viděl jen kopie originálu.

V průběhu let vzniklo mnoho kopií Předmluvy, a to nejen psaných, ale i vytesaných do kamene. Legenda praví, že originál si vzal císař s sebou do hrobu.

Byť byla tato Předmluva pouze jednoduchým popisem básníkova hloubání, byla napsána tak elegantně a mistrně, že čtenáře vždy ohromí. Mnohá slova se v ní objevují několikrát. Například znak 之 (zhī, v překladu „z“ nebo „od“, je také součástí jména Wang Xizhi) se v textu vyskytuje dvacetkrát a pokaždé je napsán jinak, s unikátními stylistickými rysy.

V díle se také nachází výzva směrem k současnosti a budoucnosti. V předmluvě básníka stojí, že budoucí generace „se na nás budou dívat stejně, jako jsme se dívali na minulost i my“. Radosti a zklamání v životě či v srdci uchované vzpomínky na šťastné chvíle jsou z hlediska historie jen prchavým okamžikem. Ale i když se časy mění, lidské city zůstávají stejné – konstantní ve své proměnlivosti, plné rytmu a spádu, jež odrážejí ručně psané znaky Předmluvy.

Wang Xizhi nepsal kvůli tomu, aby se zapsal do historie, ale ani ne zcela pro sebe. Spíše pozoroval život a podělil se s námi, budoucími čtenáři, o svůj pohled a pozval nás, abychom žili tak jako v minulosti on. „Příčiny pocitů a nálad zůstávají stejné,“ píše Wang Xizhi a metaforicky k nám vztahuje svou ruku.

A tak není jen mudrcem kaligrafie, ale také velkým a upřímným básníkem.

„Přečti si, co píšu, a uvidíš,“ láká nás básník. „Ty a já nejsme až tak rozdílní.“