„Božská renesance začíná“

Božská renesance začíná – tak se jmenuje jeden z našich závěrečných tanců, který jsme odehráli před pár lety. Toto taneční číslo začíná tím, že skupinka lidí cvičí meditační cvičení Falun Gong, a zobrazuje tak pohyby, které provádí sto milionů dalších lidí po celém světě. Příběh vykresluje dva protagonisty, kteří se setkají s pronásledováním a kteří jsou nakonec spaseni.

Během hektické sezony příprav se naše role neustále měnily. Asi měsíc před začátkem turné mi jedna z nich zůstala. Pamatuji si, jak matoucí zážitek to byl, učit se úplně novou roli dva dny před generálkou.

Nicméně, jak skončilo turné, uvědomil jsem si, že přeci nezáleží na tom, kdo je v jaké roli. Záleží na vyobrazovaných postavách. Jak se vždy opona před posledním tancem zvedla, silněji než předtím jsem cítil tu radost, že můžu tančit pro druhé. To, na čem záleží, je jejich příběh – příběh, který je tak trochu i můj vlastní...

…

5. června 2002. Ulice Portland Place 66, Londýn. V mírném anglickém létě se malý chlapec a jeho máma přidávají k desítce dalších lidí, kteří sedí na chodníku před Ambasádou Čínské lidové republiky, zavírají oči a meditují. Právě začali nepřetržitý protest v sedě, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Během následujících měsíců spí chlapec ve stanu u silnice, jí obědy v krabičkách a vyměňuje papírová čísla na tabuli, která ukazují počet „odprotestovaných“ dní, a dost se tím baví. Každý den ráno se probudí, vykročí ze stanu, navlékne si na sebe britskou školní uniformu, vyčistí si zuby v McDonaldu, a jede hodinu metrem do školy na předměstí. Odpoledne je zpátky a dělá si úkoly na chodníku.

Tyto protesty v sedě, nebo „apely“, které se dělají před ambasádami a konzuláty v různých zemích, byly jednou ze snah, iniciovaných praktikujícími Falun Gongu na odpor proti nehumánnímu útlaku jejich souvěrců v Číně. Perzekuce začala 20. července 1999 a počet obětí mučení ve vazbě vzrůstal, a pokračuje do dneška, každý den. Klíčové pro nás bylo říct čínským lidem a stejně tak mezinárodní komunitě, co se děje – v době, kdy celý svět krmily lži ohromné propagandistické mašinérie čínské komunistické strany.

Takže jsme do toho dali všechno. Pořádali jsme velké průvody, svíčkové vigilie a tiskové konference. Jiní praktikující Falun Gongu založili zahraniční webové stránky a noviny, probourali Velkou internetovou čínskou zeď, telefonovali do čínských vězení a na policejní stanice, a podávali žaloby na pachatele u mezinárodních soudů. O pronásledování jsme říkali každému, kdo byl ochoten poslouchat – od široké veřejnosti přes vládní představitele až po čínské turisty.

Mohli jste tak vidět staré babičky a dědečky, jak rozdávají letáčky na Trafalgarském náměstí a v Cambridgi, stejně jako před Eiffelovou věží nebo Operou v Sydney. Neodradilo je ani to, že občas byli proklínáni, popliváni, obviňováni ze „zahanbování Číny“ a dokonce fackováni, tu a tam čelili ponižování i živlům, a vytrvávali den za dnem, rok za rokem. A dělají to tak už 17 let. Trpělivě a se soucitem rozptylují lži a informují svět o tom, co se děje Falun Gongu v Číně.

Žádný protest před čínskou ambasádou kdekoliv na světě netrval tak dlouho jako ten nepřetržitý v Londýně. Někdy se před tou budovou v art-deco stylu objevily i jiné lidskoprávní organizace, které vykřikovaly různé slogany. Ale i tak si naši meditující poklidně stáli za svým – tím, že tam prostě jen seděli. Přicházeli podle rozvrhu, který si vytvořili, cvičili poklidná cvičení Falun Dafa, vždy s čistou a pokojnou myslí, uprostřed rušné londýnské dopravy.

…

Když počet dní před čínskou ambasádou dosáhl čísla 100, byl čas přidat na tabuli místo pro třetí cifru. Malý kluk tam přilepil plastové okýnko na papírová čísla a zeptal se mámy: „Mami, kdy už tady nebudeme muset protestovat?“ Její odpověď byla jednoduchá a nezapomenutelná: „Až skončí pronásledování.“

O deset let později rozdělil mámu a syna oceán. Matka pořád vytrvává – někdy si vezme „noční směnu“ a ráno pak jde přímo do práce.

Ale ten kluk tam už není. Jeho životní cesta jej povolala tisíce mil daleko, od londýnského chodníku na prkna světových jevišť. Anglické mrholení vystřídala záře divadelních světel. Rachot poschoďových autobusů nahradila libozvučnost vycházející z orchestřiště. Náhodné kolemjdoucí vystřídala plná hlediště pánů a dam v krásných společenských oděvech. A plivající a nadávající čínské turisty, oklamané čínským režimem, nahradilo čínské publikum, hrdé na to, že se může podívat na tradiční čínskou kulturu, jež byla málem ztracena.

Malý kluk, který kdysi jen tiše protestoval, najednou získal silný hlas – ukrytý v tichém umění tance.

Umíte si představit jeho nadšení, když se zvedá opona před posledním tanečním číslem, jež vypráví příběh ze současné Číny? Tu radost i žal, které se mu na jevišti vybaví při vzpomínce na svá klukovská léta, na tu dekádu vytrvalosti ve větru a dešti? Cítí čest, hrdost, že může tančit pro svou mámu sedící před ambasádou, pro babičky a dědečky, kteří rozdávají letáky, pro miliony lidí, kteří zažívají nepředstavitelné mučení, věznění a utlačování v Číně, a pro další miliony lidí, kteří sdílejí svou víru v to, že dobro nakonec zvítězí.