Klasická čínština: Latinka východní Asie (část I.)

Napříč Čínou se mluví stovkami dialektů, které jsou často mezi sebou dokonce nesrozumitelné a ještě i uvnitř nich samotných mohou být různé pod-dialekty. Dialekty, kterými se mluví nejvíce, jsou mandarínská čínština a kantonština, kterou se mluví hlavně na jihu Číny, v Hongkongu a v Chinatownech po celém světě.

Jak můžou mezi sebou lidé komunikovat s takovou jazykovou diverzitou? I přes rozdíly ve výslovnosti, gramatice a nářečí je zde jeden společný aspekt standardizovaný pro celou Čínu a dokonce se rozšířil i do dalších východoasijských zemí. Jde o psanou formální neboli standardizovanou čínštinu.

Vyvinula se z mluvené čínštiny z období před dynastií Qin (Čchin, 221–207 př. n. l.). Postupně se od běžné hovorové řeči oddělila a vyvinula se v samostatný jazyk klasické literatury a formálního stylu.

Jazyk jen pro psaní

V moderní čínštině sestávají slova většinou ze dvou nebo více znaků, které dohromady nesou určitý význam. Vezměme si například znak 文 (wén). Když se spojí se znakem 化 (huà), stává se z toho 文化, což znamená „kultura“; když se spojí s 件 (jiàn), tj. 文件, význam spojení je „dokument“; a jeho jiné spojení s 字 (zì), tj. 文字, nese význam „psaný jazyk“.

Ale v klasické čínštině tvoří většinu slov jednotlivé znaky a mohou být volně použity jako různé části řeči. Takže samotný 文 se vztahuje ke kterémukoliv nebo ke všem významům uvedeným výše. Také může mít význam coby civilní (jako protiklad bojového); nebo popisovat osobu jako laskavou či učence; popřípadě může jít i o příjmení. Klíč k porozumění významu spočívá v dalších znacích, jež jej obklopují, a tak je na čtenáři, aby „dešifroval“ jeho smysl.

文言文 (wén yán wén) je čínským výrazem pro „klasickou čínštinu“. Všimněte si, že náš přítel 文 se zde objevuje jako první a třetí znak. A tak výraz samotný odráží jeden z nejdůležitějších konceptů klasické čínštiny – flexibilní interpretaci.

Výraz 文言文 má opravdu nespočet možností interpretace. Může jít o „dokument popisující psaní“ nebo „elegantní písmo“. Popřípadě „text o tom, jak být milou osobou“ anebo „záznam toho, co řekla paní Wen“ nebo „pan Wen mluví o literatuře“. Jeho obecný význam je ale „jazyk pro psaní literatury“.

Protože v čínštině je mnoho znaků, které znějí stejně, ale píšou se jinak, bylo by velmi matoucí mluvit klasickou čínštinou. Podívejme se znovu na 文 (wén). Zní stejně jako 聞 (slyšet), 紋 (suk), 蚊 (komár)… a mohli bychom ještě pokračovat.

Takže když klasickou čínštinou píšeme, není tam žádná nejasnost v tom, o který symbol jde, a čtenář má čas uvážit si význam kontextu. Když bychom jí ale mluvili, k nedorozumění by došlo téměř hned.

A jak to, že Čína, Korea, Japonsko a Vietnam používaly klasickou čínštinu jako svůj psaný jazyk po tisíce let? Ve svém dalším blogu vám prozradím několik teorií. Také se pokusím naznačit vám, jak klasická čínština zní (nebo raději něco o tom, jak se píše).